Rok 1965 se pomalu chýlil ke svému konci a automobilový svět již netrpělivě vyhlížel tradiční autosalon v Ženevě, který se konal v březnu roku 1966. Zbývalo pár měsíců do jeho zahájení, když v listopadu dorazila do Browns Lane v Coventry, sídla Jaguaru, objednávka od Giorgia Tarchiniho, syna turínského importéra Dr Ferruccia Tarchiniho, na jeden model Jaguar S Type 3.8 litre s levostranným řízením. Objednávka obsahující pouze tento jediný kus nikterak zvláště specifikovaného či upraveného vozu vyvolala v Coventry řadu otazníků, takže musel Tarchini vysvětlit, že mají v plánu na tomto základu postavit dvoudveřové kupé s návrhem karoserie, pod který se podepsal Marcello Gandini, který byl toho času čerstvým šéfdesignérem u domácí Carrozzeria Bertone, nahradil tak neméně známé jméno – Giorgetto Giugiaro, který přesunul své působiště k Carrozzeria Ghia. Součástí vysvětlení bylo, že jde o koncept, který vzdává poctu jeho otci, a pokud toto kupé oslaví na ženevském autosalonu úspěch, objednají dalších 12 kusů za cílem vytvořit limitovanou sérii automobilových soch určených primárně pro italský trh.
Ještě před Štědrým dnem roku 1965 bylo z Coventry odesláno požadované šasi s číslem 1B 78923 DN. Práce musely probíhat velmi rychle, autosalon byl za dveřmi a před konstruktéry ležela obrovská výzva a touha vytvořit opravdu luxusní pětimístné kupé, mezi jehož prvky výbavy nesmí chybět například klimatizace (Frigette) a elektrické ovládání oken. Jak už bývá dobrým zvykem, úplně snadné to rozhodně neměli. Na základ S Type, což je standardně čtyřdveřový sedan, bylo konstrukčně náročné napasovat karoserii tvaru kupé. Nakonec však vznikl opravdový skvost, který nese jednoznačný rukopis Gandiniho a studia Bertone. Je to mnohem více Bertone než Jaguar, proslýchalo se už tehdy. Podobnost s S Type nebo obecně s charakteristickým vzhledem Jaguaru té doby bychom hledali jen těžko. Vůz dostal označení FT, což jsou zřejmé iniciály Ferruccia Tarchiniho.
Technicky pochází všechny díly pod karoserií z modelu S Type, šestiválcový motor 3.8 s dvojitými karburátory SU-HD 8 zůstal zachován, stejně jako čtyřstupňová manuální převodovka s technologií overdrive. Zachování se týká také některých částí interiéru i kola zůstala původní. Na tomto konkrétním kusu už však nešlo o klasická drátěná kola, která byla doznívajícím trendem doby, ale o standardní disky určené pro model S Type. Zvenčí je možné identifikovat přední světla pocházející z Jaguaru spolu s charakteristickou masku chladiče, která je zmenšenou verzí té z modelu Mark X. Tradiční soška na kapotě je pak samozřejmostí. Pokud se na vůz podíváme z dálky, můžeme spatřit určitou zajímavost. Vůz má dominantní a opravdu velké čelní a zadní sklo vzhledem ke svému rozvoru náprav a celkovým proporcím karoserie. Tento designový prvek označila většina veřejnosti po jeho představení jako velmi kontroverzní a docenění se dočkal až později. Další zajímavostí je také to, že nová karoserie poskytovala více místa pro motor vozu, umožnila tedy mnohem lepší přístup k jeho klíčovým částem.
V březnu roku 1966 byl tedy tento lehce kontroverzní vůz zcela hotov a jeho představení se v Ženevě ujal samotný Sir William Lyons v doprovodu Tarchiniho. Návštěvníci jej tehdy mohli obdivovat v úchvatném šedém třpytivém laku, nejednalo se o klasickou metalízu, lak měl spíše mramorovou strukturu. Interiér představeného vozu byl v úchvatné a té nejlepší červené kůži. Za mě osobně je tato barevná kombinace nejkrásnější a nejzajímavější ze všech dále v budoucnu vytvořených.
FT bohužel tehdy nesklidil takové ovace, jako se předpokládalo. Samotné studio Bertone se tehdy dokonce vyjádřilo, že není s výsledkem svého projektu úplně spokojeno. Ať už byla příčina jakákoliv, fakt, že se jednalo o jeden z vůbec prvních Gandiniho návrhů pod studiem Bertone, dělá z tohoto vozu významnou relikvii italského automobilového designu a dodnes tento projekt fascinuje veřejnost svým nadčasovým vzhledem.
Po ženevské výstavě setrval vůz ještě pár měsíců v Turíně, kde se pohyboval na provizorních značkách (PROVA MI-1399), pak byl ale převezen zpět do Coventry, kde měli i zaměstnanci Jaguaru možnost obdivovat svůj vůz, tentokrát už v Gandiniho kabátě. Důvodem putování do Anglie byly mimo jiné další úpravy exteriéru, nový lak i interiér, ale hlavně osazení větším motorem, tentokrát o obsahu 4.2 litru z novějšího modelu 420 (proto byla pod soškou změněna značka, nyní nesoucí nyní nápis JAGUAR 4.2 LITRE). Namontovány byly nové nárazníky, zpětné zrcátko na straně řidiče, označení Coupé na zádi, které pochází z vozů značky Rover. Vůz dostal tmavě modrý lak a interiér v béžové kůži v kombinaci s doplňky ve světlém dřevě. Ve zkratce můžeme říct, že prototyp byl přestaven na vůz více vhodný k běžnému užívání, zároveň upraven do barevné kombinace podle Tarchiniho přání. S novým vzhledem se vůz vrátil zpět do Itálie, prošel řádnou registrací a dostal nové značky (H70000 MI). Naposledy byl vystaven v listopadu 1966 na autosalonu v Turíně, poté se stal součástí vozového parku rodiny Tarchnini a v roce 2012 jsme jej dokonce mohli vidět v aukci u Bonhams. Tímto je objasněna historie prvního FT s číslem šasi 1B 78923 DN.
Z pera Marcela Gandiniho a jeho návrhu byl však vytvořen ještě jeden kus. Na přelomu roku 1966 a 1967 bylo z Coventry do Turína odesláno oněch dalších 12 šasi. Navzdory obavám z možného prodejního neúspěchu nového modelu FT se Tarchini i přesto rozhodl zariskovat… Tentokráte nešlo o základ S Type, ale jeho modernějšího následovníka, modelu 420 s nám už známým větším motorem o obsahu 4.2 litru, který byl od roku 1966 na trhu. Toto můžeme rozpoznat z počátku kódového označení 1F, které náleží modelům 420. Šasi byly dodány ve dvou dávkách, z nichž první po šesti kusech začínala číslem P1F 25417 DN. U tohoto čísla také zůstaneme, protože z dalších dodaných šasi už Jaguary FT nevznikly…
Důvodem byla velmi slabá poptávka a vysoká cena zakázkové výroby. Takže poslední kus skončil u velmi movitého aristokrata v Madridu, který byl tento nákladný projekt ještě ochoten zafinancovat. Od prvního vozu se mimo číslo šasi odlišoval v dalších detailech, jiné zpětné zrcátko na straně řidiče, nově tedy i na straně spolujezdce, jiné nárazníky, interiér byl v černé kůži, má jiný volant (se znakem FT namísto nápisu E-Type u prvního vozu), stejně jako je lehce pozměněna i palubová deska. Lak byl původně v odstínu smaragdové zelené. Historie druhého kusu není od roku 1966 do 2012 úplně jasná a doložená. Jisté ale je, že za svůj život několikrát změnilo lak. Vozidlo bylo až po dlouhé době nalezeno v roce 2012 v opuštěné garáži s černým lakem karoserie, zelená mu byla opět navrácena až v roce 2015 po důkladné renovaci vozu. Od zmíněného roku 2012 je také na prodej. Takže kdo má zájem a dostatek volných prostředků…
